Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem před časem psal o LA FIN a jejich desce „The Endless Inertia“ jako o asi nejlepším post metalovém albu roku 2020, neznamenalo to samozřejmě, že se toho v post metalovém ranku v roce 2020 neudálo mnohem více. Celkově mám pocit, že to byl rok v daných žánrech celkem výživný. V post rocku jsem nadšeně točil s žánrovými přesahy si hrající Chorvaty DALIBOROVO GRANJE, post metal oživili již zmínění Italové LA FIN a do post hardcoru udělali parádní výlet dříve strozí PALM READER. A pak jsou tu ještě Finové ATLASES, kteří si ze všech těchto post žánrů vzali, co se jim hodilo, aby vytvořili opravdu pěknou kolekci s názvem „Woe Portrait“.
Už od roku 2017, kdy ATLASES vydali EP „Penumbra“, mám tyhle šikovné Finy na must listu. Šlo totiž o pestré a povedené dílo, hrající si s náladami stejně jako agresivně fackující. S deskou „Haar“ z roku 2019 jsem si pak ATLASES zařadil i do ranku kapel blízkých Francouzům GOJIRA. Šikovné riffování a dusivé kytarové hradby ale opět doplňovali o odlehčenější post rockové pasáže a album tak mělo zajímavou auru.
Na „Woe Portrait“ skupina dopilovala svůj výraz a dopracovala se ke specifičtější formě. ATLASES totiž přistupují k míchání žánrů trochu jinak, než je běžné, nemixují vše dohromady a neskákají od jednoho k druhému, aby vytvořili co nejpestřejší skladby, ale pěkně si s jednotlivými polohami hrají. A tak když už ne celé skladby, tak drží zvolený styl alespoň dostatečně dlouho, aby si při tom pohráli s danou náladou a vyzněním, agresivita se tak nerozmělňuje nějakým vybrnkáváním a post rocková zasněnost zase není trhána nečekanými brutalitami. Výjimkou je snad jen „Solarist“, kde to mezi styly dost jiskří a polohy se mění jak dubnové počasí. Zato třeba hned úvodní „Dreadlight“ je post hardcore jak vykrájený z hrubých poloh prvních alb ISIS, řezavé kytary zasekávají i bzučivě hrnou vpřed, hrubý řev doplňuje naechovaný chór. Temná atmosféra bez zbytečného rozvolňování a stylových přesahů.
„Halos“ startuje naboostrovaným úvodem vedoucím k svižnému z post rockových principů vycházejícímu cvalu a trochu ducavé elektroniky na závěr. „Eternia“ si hraje s emotivní náladou bravurně ošetřenou výrazným basovým zvukem. A i když se občasně zlomí do drsnějšího výrazu, stále si zachovává onu nervózně línou auru. Je až neuvěřitelné, jak přirozeně a patřičně do toho sedí hrubý téměř až blackový vokál. Dvoudílná „The Unsung Lament“ i následná „Phoenix Trail“ odplouvá ještě důkladněji do post rocku, utopené části bloudící až kamsi do psychedelie a zasněnosti kapel typu CASPIAN jsou střídané hutným vyvrcholením. Perfektní vyvážení klidné nálady s dynamickým kontrastem následného důrazu. Opravdu funkční model, na kterém si udělali jméno třeba uznávaní CULT OF LUNA. Vše trvá tak akorát dlouho, aby se neztratilo v jednotvárnosti a vždy v pravou chvíli přijde zlom do ostřejší a svižnější části. Stejně jako v závěrečné „Marta“, kde je první půlka vedená v typickém post rockově uvolněném tempu, byť občasně doplněném o kytarově hutné a řvoucí prvky, aby se skladba nakonec překlopila do djentového úprku.
Celé album je zabaleno do povedeného zvukového hávu, jiskřivě jasné post rockové hrátky, mrazivě zastřené až doomově temné pasáže i djentově bzučící kytary. Zvoleno tak jak je pro danou pasáž nejvhodnější. Vše do sebe zapadá téměř dokonale, takže při poslechu spokojeně kývám hlavou a bez výčitek opomíjím skutečnost, že by se dalo pochybovat o originalitě. Jenže někdy je provedení důležitější. ATLASES to prostě umí poskládat i interpretovat parádně.
Hezká směska post žánrů, kde přesvědčivé provedení odpoutá od skutečnosti, že se nedá mluvit o přílišné originalitě. Ale nevadí, forma někdy může povýšit obsah jen díky uvěřitelnosti a šikovnosti interpretace.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.